Byl to večer, který měl být oslavou staleté hokejové tradice, návratem k hrdým kořenům a světlým momentům slavných kladenských dějin. Místo toho se proměnil v bolestivé připomenutí současné reality, která je nemilosrdná jako rána z první. Ano, Kladno slavilo sto let své existence, ale místo triumfální oslavy na ledě předvedli Rytíři výkon, který symbolicky připomínal pád do temného sklepení hokejové beznaděje.
Slavnostní úvod přitom naznačoval, že tento večer bude jiný. Na kladenském ledě se opět objevil symbol stability a profesionality – Tomáš Plekanec, muž, který nejen na domácí scéně, ale i v NHL vždy ztělesňoval preciznost a nasazení. Spolu s dalšími legendami, jejichž jména psala historie klubu, byl uveden do klubové Síně slávy. Bylo to gesto, které mělo ukázat, že Kladno není jen aktuální tabulkové trápení, ale má hluboko zakořeněnou identitu, kterou může být právem hrdé. Šest nových jmen a památeční zlaté dresy symbolizovaly kontinuitu a respekt k minulosti.
Jenže když ceremoniál skončil a pozornost diváků se přesunula na ledovou plochu, začala se slavnostní nálada vytrácet jako pára nad hrncem. Hrdé zlato na dresech se rázem zdálo být spíše těžkým břemenem než inspirací. První třetina přinesla nervozitu a rozpačitý hokej, který rozhodně neodpovídal ambicím týmu, jenž chtěl v jubilejní sezoně bojovat o vyšší příčky.
Na druhou stranu, Adam Brízgala v bráně byl jako moderní rytíř na svém místě. Betonem, lapačkou i vyrážečkou zachraňoval, co se dalo, a dlouho držel Rytíře nad vodou. A když ve druhé třetině Phil Pietroniro konečně rozvlnil síť za zády českobudějovického brankáře, zdálo se, že alespoň na chvíli slunce vykoukne zpoza mraků. Kladno vedlo a fanoušci v ochozech se opět nadechovali k radosti.
Jenže třetí třetina byla jako vystřižená z hororového scénáře. Jihočeši začali tlačit a Rytíři se pod náporem začali hroutit. Bylo to, jako kdyby se zlaté dresy změnily v olověná brnění – těžká a neefektivní. Roman Vráblík srovnal, Tomáš Cibulka během chvíle otočil skóre a kladenské naděje se začaly rozpadat jako domeček z karet. Další dvě branky už jen dokonaly dílo zkázy. Role toaletního papíru, které letěly z hlediště, byly smutným symbolem frustrace a zklamání fanoušků.
„Budíček, Kladno, budíček,“ znělo z tribun, jako by se diváci snažili probudit tým ze zlého snu. Ale realita byla neúprosná. Statistiky byly nekompromisní – Jihočeši přestříleli Kladno 45:25 a ve třetí třetině dokonce 17:6. To už nebyl jen zápasový kolaps, to byla ukázka rozdílu v sebevědomí, nasazení a připravenosti.
Trenér David Čermák po zápase neskrýval zklamání. „Poslední třetina byla katastrofální,“ přiznal otevřeně.
Ale nejvýstižněji to shrnul Adam Brízgala, který sice dělal, co mohl, ale nakonec byl jen osamoceným hrdinou v bitvě, kterou bylo nemožné vyhrát. „Každou sezonu fanouškům slibujeme, že to bude lepší, ale vždycky se to nějak posralo,“ pronesl s neobvyklou upřímností.
A tak místo radosti z vítězství zůstává na Kladně jen trpká pachuť. Stoletá historie klubu je bezesporu důvodem k oslavě, ale současnost je jako temný stín, který vrhá chmury na všechny dobré úmysly. Fanoušci, kteří přišli na stadion s nadějí, odcházeli s frustrací. A zlatá sláva? Ta se proměnila v hořkou pachuť, která se bude těžko smývat.
Nakonec tento zápas možná nebyl jen o výsledku. Byl to odraz něčeho hlubšího – výzva k zamyšlení, co vlastně znamená být Rytířem v roce, kdy slavíte sto let existence.
-AVIS-
