Jistě víte, že v Kladně máme ulici Cyrila Boudy – ale víte kdo to vlastně byl? Kde byl jeho rodný dům? Zkusíme Vám ve stručnosti nastínit jeho bohatý život a vztah ke Kladnu.
Když se v prvním roce nového století 14. listopadu 1901 Cyril Bouda v Kladně narodil, daly mu totiž sudičky do vínku mimořádné malířské a kreslířské nadání. Není také divu, jeho otec Alois učil na reálce i na svých dalších působištích kreslení, maminka Anna, z rodu novopackých Suchardů, byla nadanou malířkou květin. Jejími sourozenci byli sochař Stanislav Sucharda, autor Palackého pomníku v Praze, a řezbář Vojtěch Sucharda, který vytvořil nové sochy apoštolů pro orloj na Staroměstském náměstí v Praze. A kmotrem malého Cyrila nebyl nikdo menší než sám Mikoláš Aleš.
I když Cyril Bouda prožil v Kladně jen několik málo let svého dětství, město citlivého hocha nepochybně ovlivnilo. Jaké tedy bylo Kladno Boudova dětství? Do nového století vstupovalo coby město, které si díky svému prudkému rozmachu spojenému s těžbou uhlí a hutní výrobou vysloužilo povýšení na královské horní město. Bylo jistě štěstím, že v té době stál v čele města jako starosta MUDr. Jaroslav Hruška, který dbal jak o rozvoj materiální, tak i duchovní. Během více než čtvrt století jeho starostování byl vybudován veřejný vodovod a elektrické osvětlení ulic, postavena nová radnice, nový kostel, divadlo a v roce 1900 zřízena reálka, která do profesorského sboru přivedla kromě Aloise Boudy i další zajímavé osobnosti, jako třeba historiky umění Josefa Braniše a Zdeňka Wirtha, nebo o něco později historika Jana Slavíka.
Dům čp. 1499 na rohu dnešních ulic Saskovy a Vašatovy, kde v době Cyrilova narození Boudovi bydleli, ale ještě stál na periferii města. Domy zatím vyrostly jenom na východní straně dnešního náměstí Svobody, což dokládají fotografie z 1. krajinské výstavy v roce 1902. To už se ale Boudovi přestěhovali do vily architekta Václava Krotkého, nazvané Libochvíle (fotografii najdete níže). Naproti ní krátce poté v letech 1903 – 1904 vyrostla podle plánů Aloise Dryáka nová budova reálky, na jejíž výzdobě se Alois Bouda spolu se svým švagrem Vojtěchem Suchardou podílel. V roce 1906 po přeložení otce na nové profesorské působiště rodina definitivně opustila Kladno a odstěhovala se do Prahy, která bývá občas – neprávem – označována jako Boudovo rodiště
V roce 1929 se stal asistentem profesora Tavíka Františka Šimona, který na Akademii převzal grafickou speciálku po Maxu Švabinském, jenž byl pověřen vedením malířské školy po Vojtěchu Hynaisovi. Spolu s T. F. Šimonem, s jehož dcerou Evou se mezitím oženil, přijel Bouda v roce 1932 do Kladna a jako při každé návštěvě si zaznamenal kladenské motivy, aby je později mohl použít pro ilustrace, například ke knize Marie Majerové Má vlast.
Nezajímalo ho ale jenom samotné Kladno. Náměty pro svou grafiku a oleje nacházel i v jeho okolí. V roce 1936 vytvořil pro Spolek Palacký lept s mědirytinou slánského kostela sv. Gotharda. Z prázdninového pobytu na Nouzově ve vile u Samků v roce 1942 zase pochází řada kreseb a olejomaleb z okolí Unhoště vystavených spolu s díly dalších umělců pod názvem Jaro, léto, podzim a zima na Unhošťsku ve dvoraně bývalé Okresní hospodářské záložny v Unhošti. Při této příležitosti byl vydán i původní Boudův dřevoryt tamní sochy Sv. Václava. Za prázdninového pobytu vznikla také olejomalba Klášter v Hájku, k níž využil i skici ze svých předchozích návštěv v polovině třicátých let.
Samostatnou kapitolou ve vztahu k rodišti je Boudova spolupráce s kladenskými tiskaři. V roce 1941 nakreslil barevnou obálku pro knihu Kladno v básních a próze vydanou místním Nakladatelstvím mladých.
Cyril Bouda se ve vztahu ke Kladnu zhostil i několika úkolů reprezentačních. V roce 1949 vznikla velká kamenorytina se šestibarevnou litografií Kladno, někdy také nazývaná Haldy, která byla předávána na památku významným hostům, kteří město navštívili. Z této doby pochází i několik akvarelů s kladenskými motivy, které byly vystaveny v roce 1950 v Praze, a dva oleje s náměty Vybírání uhlí pod haldou a Kladenské haldy. V roce 1952 vznikla řada kreseb hutí, z nichž čtyři byly použity v kombinaci kamenorytiny s barevnou litografií jako ilustrace knihy Marie Majerové Město ve znamení ohně.
A když Kladno v roce 1961 slavilo 400. výročí povýšení na městečko, vytvořil Cyril Bouda k tomuto jubileu návrh na poštovní známku, která charakterizuje Kladno jako město dolů, hutí a nové výstavby.
S velkým ohlasem se setkaly všechny výstavy, které byly – většinou k umělcovým jubileím – v Kladně uspořádány. Ta první se konala v rámci Měsíce knihy v roce 1959 a v Domě osvěty ji v krátké době navštívilo více než 5 000 obdivovatelů Boudovy grafické a ilustrátorské tvorby.
K jeho šedesátinám v roce 1961 byla v Kladně uspořádána výstavka na První základní devítileté škole v Kladně. Další výstavy pak následovaly v letech 1966, 1976, 1981, 1985, 1996 a 2001. U příležitosti výstavy pořádané k jeho 75. narozeninám udělilo město Kladno 24. listopadu 1976 Cyrilu Boudovi čestné občanství.
Stálá expozice ilustrací a grafiky Cyrila Boudy v Galerii výtvarného umění v Kladně byla zrušena v souvislosti s prodejem galerie Vladimíru Stehlíkovi a umělecká díla z ní, patřící Statutárnímu městu Kladnu, jsou dnes uložena v depozitáři.
Připomínka života a díla Cyrila Boudy by ovšem nebyla úplná, kdybych se nezmínil ještě o jedné jeho zálibě. Tou hlavní byla samozřejmě výtvarná tvorba. A tou druhou hudba, respektive hra na flétnu. „Hrál na ni přesto, že neznal názvy not. On je nechtěl znát, s paličatostí svérázného muzikanta – amatéra se je odmítal naučit. Místo nich si dosazoval barevné puntíky. Jak prosté: malířské čtení not. Vše mělo svou logiku, vysvětlení. Když nekreslil, hrál (a špatně) Mozarta či obrozeneckého vesnického kantora, nebo pracoval na zahrádce. Za téměř 30 let jsem ho neviděl odpočívat…,“ tak vzpomínal u příležitosti Boudových nedožitých stých narozenin jeho přítel a spoluhráč flétnista Václav Žilka.
A nakonec ještě jedna vzpomínka Václava Žilky dokreslující Boudův portrét: „Před zahájením jedné vernisáže přišla k pokladně starší, načesaná dáma s pejskem na vodítku. Paní pokladní ji nevpustila. Pes do galerie nemůže. „Tak co mám dělat, když si výstavu nechci nechat ujít?“ Pokladní pokrčila rameny. Dáma viděla vedle pokladny u opuštěného stolku sedět krásného bělovlasého muže s nádhernou janáčkovskou kšticí. Seděl zamlkle, ani lidi si neprohlížel. V ruce měl katalog výstavy. „Pěkně prosím, pohlídal byste mi na chvíli mého pejska? Ráda bych se dostala na vernisáž a se psem tam nemohu.“ „Jen mi ho tu nechte a běžte se podívat. U Boudy mu bude dobře.“
Tento velký grafik, ale zároveň i skromný člověk zemřel v Praze 29. srpna 1984.
Zdroj: Sládečkovo, vlastivědné muzeum Kladno, Wikipedia.cz