Antonín Zápotocký byl Kladeňákem vždy a všude. Svůj rodný kraj prezentoval a propagoval při všech možných příležitostech, mluvil o něm se zaujetím i s láskou pokaždé, když se naskytly možnosti – a těch nebylo málo. I když Kladno nechal od určité doby za svými zády, v srdci ho stále nosil, a pokud mu čas vrcholného politika a vytíženého funkcionáře dovoloval, rád se tam vracíval, pracovně i soukromě.
Zápotocký dostal do vínku jakýsi literární talent, který sice nedosahoval úrovně byť průměrného literáta, ale nějaké povědomí o literárním řemesle přece jenom měl. Kladno a Kladensko se dvakrát staly hlavním dějištěm jeho románů. Poprvé ve Vstanou noví bojovníci (1948), podruhé, ale již podstatně méně, v Rudé záři nad Kladnem (1951).
Tento článek má být pokračováním rozsáhlejší práce Kladno literární; ale bude i trochu jiný. Nelze si totiž odmyslet Zápotockého literární práci od jeho činnosti politické. Tak jako by bylo vůbec pošetilé oddělovat autorovo dílo od jeho života. U spisovatele „v druhém plánu“, jakým Zápotocký byl (byl a zůstal na prvním místě politikem), to platí dvojnásob.
Vstanou noví bojovníci
„Psal se rok 1884. Bylo k večeru. Po silnici od Prahy přes Dejvice – Šárku – Generálku a Horoměřice drkotal povoz. Dva statní, dobře živení koně, pěkná plachta povoz kryjící a i celé vybavení nenechávalo nikoho v pochybnostech o jeho účelu i majetníku. Byl to mlékařský povoz, z císařského velkostatku.“
Takto začíná román Vstanou noví bojovníci (1948) – a začíná tak i životní cesta Antonína Zápotockého. Na kozlíku totiž seděla vedle sprostého kočího i maminka Barbora, která v té době nosila malého Antonína pod srdcem. Ráno vyjížděl „mlíkařský“ povoz na Prahu a zastavoval se ve velkých statcích, aby posbíral mléko pro Pražáky. Do velkých věder se mléko slévalo na statcích v Kolči, Slatině, Zvoleněvsi, v Brodcích…
Při jedné takové zpáteční cestě vzal jeden mlékařský vůz Barboru Zápotockou na kozlík a dovezl ji do Zákolan k jejímu muži Ladislavovi. Ladislav Zápotocký byl člověk neúnavný, věčný buřič, potížista, názorově vyhraněný „socan“ a zakladatel dělnického hnutí v českých zemích – jinak povoláním krejčí.
V Zákolanech se Ladislav Zápotocký v roce 1852 narodil a do Zákolan byl jako do své domovské obce poslán, aby neškodil a nepobuřoval. Rakouské úřady se domnívaly, že v zapadlé vísce na Kladensku nebude mít mnoho možností agitovat ve prospěch dělníků a jejich práv. Byl to však omyl. Na úkor vlastního živobytí a živobytí své početné rodiny (Antonín byl poslední v řadě jeho dětí – pět z nich zemřelo, pět jich zůstalo naživu), se otec Ladislav více staral o práva dělníků než o krejčovskou živnost, i když jistě nějaký ten kabát ušít musel, aby všechny nějak uživil.
Otec Zápotocký musel být charismatickou a důvěru budící osobností, když dokázal po počáteční velké nedůvěře „třídně zaostalých“ oslovit právě je, byť dosud o nějakých dělnických právech nic neslyšeli. Však to také Antonín Zápotocký vzletnými větami popisuje. Popis je vůbec oblíbený způsob Zápotockého literárního vyjadřování. Chybí mu však jakási lehkost a samozřejmost takové formy. Zápotocký si musí vypomáhat popisem dokumentárním a dobrá polovina románu je „vycpaná“ fakty a přepisy skutečných dokumentů.
Tak tomu je již v druhé kapitole, kde autor vlastními slovy nudně popisuje počátky dělnického hnutí v českých zemích. Přitom úplný začátek knihy dokáže vtáhnout čtenáře do děje zkratkovitým popisem situace, místa a postav, který nezdržuje a navede k svěžím dialogům. Je škoda, že se pak už s podobným spádem vyprávění téměř nesetkáme; jen na několika malých plochách (např. situace kolem postavy starého dědy Kolmistra). Dialogy jsou potom jen přepisem frází, různých stanovisek; je možné si představit i řečnický projev „rozhozený“ do rozhovoru několika postav.
Čím je ale román cenný, stejně jako Rudá záře nad Kladnem, jsou popisy kladenských reálií, míst i jednotlivostí každodenního života Kladenska. Tak třeba cesta ze Zákolan do Kladna na 1. máje roku 1890 je popsána takto: „Tak bylo rozhodnuto a Toník klusal po boku otce, Vosmíka a Lánského na Kladno na 1. máj. Od Zákolan přes Mozolín (dnes jen místní určení místa s několika domy) a Týnici (Týnec – opět místo s několika málo staveními, kam vede jen úzká silnička) šli sami. Za Vřetovicemi (jasně že Dřetovice) se lidé již tu a tam ke Kladnu trousili, za Stelčovsí (Stehelčeves) jich přibývalo a od Rapic (Vrapice) přes Dubí a Újezd (poslední domky Újezdu nad Kladnem byla zbořeny v šedesátých letech minulého století, aby udělaly místo novému závodu SONP Kladno) šly už celé hloučky.“
V okořském háji se konaly tajné schůzky „rady čtyř“, jež vedl L. Zápotocký-Budečský a dozvíme se také o sdružení obcí Zákolany, Koleč, Kováry, Trněný Újezd a Týnec. Cesta ze Zákolan do Kladna byla také každodenní trasou malého Toníka do školy v Kladně, neboť nebývalo peněz nazbyt na dráhu. Zápotocký pokračuje lokalizací 1. máje 1890 na Kladně:
Tábor lidu byl za Kladnem v lese. Říkalo se tam ´ve Hvězdě´. (Lokalita kolem dnešního Sletiště). Okolím Kladna se projdeme Votvovicemi (Otvovice), Kováry, Holubicemi (Boží tělo v Holubicích) nebo Kolčí. V Kladně nemůžeme minout ulici Zádušní, kde v hostinci U Kostků byla první redakce kladenských dělnických novin Svoboda. Jen v jedné krátké kapitole Zápotocký popisuje Boží tělo roku 1889; to v závěru knihy, kde naprosto rezignoval na vyprávěcí formu a už jen opisoval a upravoval deníkové a dokumentární záznamy.
„Tonda s dědou Himmelovic šli tedy z Kladna. Přes náměstí, Huťskou ulicí dolů, kolem hejtmanství, hutí, Poldovky k Újezdu a Dubí do Rapic.“ Takových popisů reálií je v románu Vstanou noví bojovníci dost. To je asi ale tak vše, co Zápotockého román může dneska nabídnout, i když totéž nabídl i v době svého vzniku…
Rudá záře nad Kladnem
V roce 1902 skončila Zápotockému učednická léta na Mělníku a s čerstvým výučním listem kameníka odjel do Prahy, kam se mezitím jeho rodiče přestěhovali. Na začátku dvacátého století, do něhož se vkládalo nemálo nadějí, dělnická Praha začínala vřít.
„Revoluční“ kvas vyvrcholil v roce 1905, kdy se v umírněné podobě přelil z Ruska (tzv. krvavá neděle v lednu téhož roku). Bylo dosaženo zavedení všeobecného hlasovacího práva a v roce 1907, po podpisu císaře Františka Josefa I., se podle něj již volilo do říšské rady. Byly to roky, v nichž si mladý Zápotocký zřejmě plně uvědomil poslání svého otce; šlo o roky, které dokončily formování revoluční osobnosti Zápotockého a udělaly z něho radikálního socialistu.
Tento úvod je potřebný, neboť shrnuje Zápotockého románové dílo Revoluční rok 1905 (1949). Je nepochybně čtivější než Bojovníci. O dva roky později vychází třetí román Zápotockého Rudá záře nad Kladnem (1951), který je už stínem předchozích dvou, pokud můžeme vůbec o nějakém literárním světle u Zápotockého románů vůbec mluvit; možná jen o záblescích.
Rudá záře nad Kladnem je mozaika, nástěnka, kronika, dokument, reportáž, faktografická snůška údajů, jmen a názvů, které souvisejí s událostmi v románu popisovanými. Zápotocký nedokázal uchopit vylíčení událostí, které prožil v bouřlivých letech po první světové válce, kdy dělnictvo v nové republice bylo dílem oklamané a začalo se bouřit proti pokračující a prohlubující se korupci, „keťasení“ a politickým „čachrům“.
Byla by to jistě nosná látka, ale Zápotocký nebyl dobrým autorem. Nedokázal se přenést přes svou ryze politickou osobnost, která v něm i jako u autora vždy převládala. Možná to bylo i tím, že za léta politické činnosti a angažovanosti ze své lidskosti hodně poztrácel a pod oblekem funkcionáře a „partajníka“ zbyla už jen jakási šedivá a unavená osobnost, která ztratila nadhled a přirozený smysl pro obyčejné „člověčí“ rysy a zapomněl na pravý význam slov, jako jsou láska, štěstí nebo radost.
Zápotocký se vrátil z bojišť první světové války do Kladna 12. listopadu 1918 a podle všeho se okamžitě pustil do politické práce. Zjistil, že válka upozadila spravedlivý boj dělnické třídy, proto se odhodlal ihned nasadit celou svou osobnost a neztratit ani den.
Skutečně není důvod nevěřit tomu, co nám v románu Rudá záře nad Kladnem napsal; válka opravdu zastínila téměř vše, tedy i boj proletariátu za lepší pracovní a životní podmínky. A není důvodu nevěřit také tomu, že se i v nové republice objevily politické síly, které se vehementně snažili hněv dělníků bagatelizovat a udržovat ho v „rozumných“ mezích. Dělo se to tak vždy; v monarchii, za Masarykovy republiky i v dobách čtyřicetileté „vlády dělnické třídy“. Děje se tak i dnes… Historická fakta jsou nevyvratitelná, tj. dohádatelná. Stačí si porovnat komunistickou tendenční historiografii s dnešní, jež si v něčem s tou předešlou nezadá (např. škodolibý a ironický Jiří Pernes) a zjistíme, že je třeba stále myslet vlastním rozumem.
Tak jako se Zápotocký vrátil v roce 1918 na Kladno, vraťme se teď i my do města, nad kterým s železnou pravidelností dominovala „rudá záře“. Co o něm Zápotocký ve své knize píše? Moc toho není; Kladno je tu spíše šedivou kulisou, statuje sice jako mohutný sbor, který ale nemá co hrát. Reálií si „kladensiolog“ příliš neužije; dozví se, že v Podprůhonu chyběla zoufale kanalizace, všude bylo bláto, protože nebylo dláždění (srovnej s Františkem Stavinohou: Hvězdy nad Syslím údolím).
Dokumentární žánr si samozřejmě žádá skutečné postavy, aktéry historických momentů; tady jsou to např. postavy kladenských politiků nebo kladenských živnostníků. Zápotocký nám ale neprozradí, kde na Kladně s manželkou vlastně bydleli. Po krátkém pátrání jsem našel odkaz na stránkách kladenského patriota a renesančního člověka Ludvíka Hesse, že Zápotockých měli bydlet v dnešní Maroldově ulici, která se v čase Zápotockého vyprávění nazývala Chelčického, kousek od dnešního náměstí Svobody. Tam měli malý byt o kuchyňce a jednom pokojíku. Avšak potřeba většího bydlení donutila i praktických věcí si nevšímajícího Zápotockého pronajmout si větší byt. Takže který to tedy vlastně ten v Marodově ulici byl?
Manželé Zápotočtí se poznali samozřejmě v Kladně a podle vyprávění jeho ženy Marie to bylo na jedné z četných demonstrací, o které nebylo na Kladně tehdy (1907) nouze. Zápotocká též vzpomíná na koupené kolo na splátky, kterým její muž objížděl nespočet schůzí a porad (Dříň, Doksy, Velká Dobrá, Velké a Malé Přítočno, Vrapice, Motyčín, Hnidousy nebo vzdálenější Smečno). Většina těchto vsí a obcí (celkem 57) pak byla v horké zimě roku 1920 pod vládou Zápotockého revolučních rad, jež asi tehdy hodně zatopily „umírněným demokratům“ v celé republice.
Jsou okamžiky naší historie, které čekají na nezaujaté zhodnocení. Zápotockého román Rudá záře nad Kladnem zřejmě nebude v budoucnu zrovna dobrým pramenem. I po šedesáti letech autor slouží svým románem tak akorát tomu, aby zůstaly tyto závažné a významné události, jež měly ohnisko na Kladně, dál jen zlehčovanou epizodou v našich nejnovějších dějinách.
Stopy Antonína Zápotockého na Kladně (výběr)
- Dělnický dům na náměstí Svobody
- hostince U Hurtů, U Trousilů, třída Čs. armády (události v prosinci 1920)
- hostinec u Ječmenů, ??? (schůze sportovního klubu)
- hostinec U Kostků, Zádušní ulice (první redakce dělnických novin Svoboda)
- hostinec U zeleného hroznu, ??? (demonstrace proti povolání vojska, které dohlíželo na průběh prvních svobodnějších voleb v roce 1907)
- náměstí Starosty Pavla (stěžejní místo pravidelných dělnických demonstrací a bouří)
- Maroldova ulice (údajné bydliště rodiny Antonína Zápotockého)
Zdroj: kladnominule.cz
