Soukromé a církevní školy by mohly v budoucnu přijít o část státních dotací. Vláda Andreje Babiše (ANO) hledá cesty, jak ušetřit miliardy korun v rozpočtu ministerstva školství. Premiérovi vadí především skutečnost, že stát finančně podporuje školy, které zároveň vybírají od rodičů školné. Jenže plánovaná úspora může mít i druhou stranu mince.
Ministryně financí Alena Schillerová (ANO) současné náklady státu na financování soukromých a církevních škol vyčíslila přibližně na 21 miliard korun ročně. Podle ní je proto namístě diskutovat o tom, zda tyto peníze nerestrukturalizovat nebo jejich objem výrazně nesnížit.
„Ročně jde 21 miliard korun, to jsou obrovské peníze. Podle Andreje Babiše jde o podnikání jako každé jiné.
Úplné zrušení financování podle ní v současnosti není na stole. Pokud by se však koalice shodla na změně takzvaných normativů, musel by se změnit zákon. O kolik peněz by soukromé a církevní školy přišly a kdy by případná změna začala platit, zatím není jasné.
Proč stát soukromé školy financuje?
Soukromé i církevní školy mají na veřejné prostředky nárok ze zákona. U soukromých škol základní dotace odpovídá 60 procentům částky, kterou stát poskytuje na žáka veřejné školy. A právě tady vzniká zásadní otázka: Je skutečně možné ušetřit 21 miliard korun, pokud část dětí ze soukromých škol následně přejde do škol veřejných?
Výuka jednoho žáka na běžné veřejné základní škole vyjde podle uvedených odhadů stát přibližně na 138 až 150 tisíc korun ročně. Soukromá škola při šedesátiprocentním financování získává z veřejných peněz zhruba 82 800 až 90 000 korun na žáka. Zbytek jejích příjmů tvoří mimo jiné školné placené rodiči. Rozdíl tedy může být výrazný.
Co když rodiče školné nezvládnou?
V České republice navštěvuje soukromé školy přibližně 140 tisíc žáků. Pokud by stát financování výrazně omezil, školy by měly v zásadě několik možností.
Mohly by zvýšit školné a přenést větší část nákladů na rodiče. Pro řadu rodin by ale takový krok mohl znamenat, že si soukromé vzdělávání jednoduše nebudou moci dovolit. Druhou možností by byl přechod části dětí (v nejhorším případě všech) do veřejných škol. A právě zde může podle kritiků současného návrhu vzniknout paradox.
Stát by sice ušetřil na dotacích pro soukromé školy, zároveň by ale musel financovat vzdělávání dětí, které by přešly do veřejného systému. Pokud by se jednalo o desetitisíce žáků, náklady by mohly rychle narůst – mnohem více než diskutovaných 21 miliard.
Méně dotací nemusí automaticky znamenat méně výdajů.
Na první pohled tedy může plán vypadat jednoduše: omezit dotace, ušetřit desítky miliard a snížit výdaje ministerstva školství. Jenže školství není jen o penězích posílaných školám.
Pokud by se kapacity veřejných škol kvůli přesunu žáků ze soukromého sektoru nedostávaly, musel by stát a obce řešit také rozšiřování škol, přístavby, rekonstrukce nebo výstavbu nových budov. A to už nejsou pouze provozní náklady. Jedná se o investice, které mohou dosahovat miliard až desítek miliard korun.
Navíc soukromé školy často fungují v budovách, jejichž provoz, údržbu a investice zajišťují jejich zřizovatelé. Veřejný sektor tak v těchto případech nenese stejnou část investiční zátěže jako u vlastních škol.
Ušetřených 21 miliard, nebo účet za desítky miliard?
Právě proto bude klíčové, jak přesně vláda případnou změnu nastaví. Pokud by se podařilo snížit státní výdaje a zároveň zachovat dostupné kapacity soukromých škol, může jít o skutečnou úsporu.
Pokud by ale výrazná část dětí přešla do veřejného školství, může se původně plánovaná úspora rychle zmenšit. Stát by totiž kromě samotného financování žáků musel řešit také nedostatek míst, personální kapacity a případnou výstavbu nových škol.
Úspora 21 miliard korun proto nemusí automaticky znamenat, že stát skutečně 21 miliard ušetří.
Na odpověď si ale budeme muset počkat. V tuto chvíli totiž není jasné ani to, zda ke změně skutečně dojde, jak velká bude a od kdy by platila.
