Zkuste se přenést do alternativní historie a pojďte si představit, jak by vypadal závěr roku 2024 na Kladně, kdyby nepadl komunistický režim. Bez revolučního předělu, který změnil směr země, by se Kladno v roce 2024 neslo ve znamení stagnace a nostalgie po časech, jež by se nikdy neuskutečnily. Město by zůstávalo věrné svým kořenům, ale zároveň by postrádalo dynamiku a energii, kterou přinesla svoboda a otevřenost po roce 1989.
Kladno by se probudilo do poklidného listopadového rána a 17. listopad 1989 by se stal jen dalším obyčejným dnem. V této alternativní historii by město pokračovalo ve svém každodenním rytmu, aniž by bylo zasáhnuto změnami, které přinesla Sametová revoluce.
Znovu upozorňujeme, že se jedná o pohled a názor několika málo lidí, můžete tento článek brát jako zábavu, blbost, nebo věc na zamyšlení. Je to čistě jen na Vás 😉
Jak by to vypadalo Kladno?
Na ulicích by stále dominoval socialistický architektonický styl. Šedivé paneláky, mezi nimiž se táhnou dlouhá pole prázdnoty a monotónního betonu zůstávají beze změny. Působení času je patrné na téměř každém rohu, kde se objevují opotřebovaná lešení, sloužící spíše jako trvalý doplněk městské scenérie než jako prostředek pro skutečnou renovaci.
Představte si, jaké by byly procházky po Sletišti, místě, které se v této alternativní verzi rozšířilo na úkor okolního lesa. Tento prostor by sloužil jako dějiště pravidelných spartakiád, které by se konaly každých pět let. Místo moderních sportovních areálů a multifunkčních prostor by Sletiště stále vítalo tisíce cvičenců, kteří by se sem sjížděli na velkolepé tělovýchovné akce. Spartakiády by byly jedním z mála momentů, kdy by se město proměnilo v centrum pozornosti a žilo návštěvníky z celého okolí.
Když byste se vydali na procházku po samotném městě, zřejmě by vás překvapily zašedlé zdi a polorozpadlé budovy, které by vyprávěly příběhy dávno minulé slávy. Rekonstrukce a revitalizace by zde byly jen vzdálenými snem. Lešení by se stalo trvalým obyvatelstvem města, připomínkou toho, že některé věci se zkrátka nezmění. Místo moderní architektury a zrekonstruovaných památek by se zde nacházely objekty, které by i nadále čekaly na svůj okamžik změny.
Kladeňáci by si mohli vybírat trasy pro své odpolední procházky pečlivě. Mohli by se projít třeba kolem sídla Okresního výboru KSČ, které by bylo stále dominantním prvkem s velkou rudou hvězdou. Třída Československé armády, možná stále pěší zóna, by nadále sloužila jako hlavní pěší tepna města. Otázkou tedy zůstává, jestli by ještě pěší zóna existovala, zda by neustoupila nové výstavbě panelových domů. Směrem od ulice Václava Rabase by se postupně rozrůstala moderní sídliště, která by s sebou přinášela nový způsob bydlení, ale také by znamenala ztrátu některých tradičních městských prvků. Vždyť už roce 1990 domy v okolí pěší zóny vypadali dost žalostně, co teprve v roce 2024.
Pro chvíle odpočinku by obyvatelé a návštěvníci Kladna mohli zavítat do jedné z místních restaurací, respektive hospod. Tradiční pivnice by nabízely osvědčené menu – pivo – pro Kladno typický Smíchov a Krušovice, rum a možná utopence. Kavárny nebo vinárny by byly vzácností, ale přesto byste mohli navštívit místa jako „Jihomoro“ nebo legendární mléčňák, kde si vychutnáte znamenité koktejly, které by se uchovaly jako poklady minulosti.
Průmysl na Kladně?
Železárny Poldi by dál hrdě nesly prapor průmyslového giganta, jehož žár by neustále sálal z vysokých pecí, které by jako mohutné věže vystupovaly nad krajinou Kladenska. Červenočerný kouř by se stal všudypřítomným symbolem prosperity i neúnavné práce dělníků, jejichž úsilí by bylo pravidelně oceňováno volbou nejlepšího pracovníka podniku.
V tomto světě, kde pětiletky stále určují tempo ekonomického růstu, by Kladno muselo čelit výzvám mezi rozvojem průmyslu a potřebami obyvatel. Čtvrti jako Dubí a Dříň by se ocitly v ohrožení, protože rozšiřující se komplex Poldi by vyžadoval další prostor pro výstavbu nových výrobních hal a skladů. Tlak na rozvoj by byl tak silný, že by se i klidný Švermov musel přizpůsobit, aby se mohl stát součástí širšího průmyslového areálu. Domy kolem „Kablovky“ by již také pravděpodobě nestály.
Příběhy lidí, kteří by museli ustupovat mohutnému průmyslovému rozmachu, by byly plné smutku a nostalgie. Rodiny z Dubí, které by byly nuceny opustit své domovy kvůli poddolování, by se stávaly součástí velkého přesunu, při kterém by se obyvatelé stěhovali do nově vybudovaných sídlišť daleko od svých kořenů a historie. Místo malebných domků Podprůhonu by se zde tyčily nové panelové domy.
Ve snaze splnit cíle pětiletky by Poldi a další kladenské podniky musely zajistit dostatečné zásoby uhlí pro celý východní blok RVHP. Tato snaha by vyžadovala maximální nasazení nejen od zaměstnanců, ale i od celé komunity, která by byla nucena přizpůsobit svůj životní styl neustávajícímu koloběhu práce a průmyslu.
Avšak i v této alternativní realitě by se našli ti, kteří by hledali cesty, jak žít plnohodnotný a smysluplný život. Kultura by se mohla rozvíjet v rámci státem schválených mezí, a lidé by si našli způsoby, jak vyjádřit svou kreativitu, i když by to znamenalo převracet pravidla systému ve svůj prospěch.
Život jde dál
V alternativní historii, kde by se 17. listopad 1989 nikdy nestal, bychom se ocitli ve světě, který by byl výrazně formovaný ideály a praktikami doby minulé. Představme si školní ráno v takové době: děti se probouzejí a připravují na den plný aktivit, které by nám dnes možná připadaly neobvyklé, avšak ve světě bez sametové revoluce by byly běžnou součástí života.
Ranní rozvrh začíná branným cvičením, které má za cíl nejen zlepšit fyzickou kondici studentů, ale také upevnit jejich oddanost vůči státu. Cvičení zahrnuje nejen běh, ale také nácvik civilní obrany. Mladí studenti se učí, jak se chovat v případě leteckého útoku nebo jiné mimořádné situace, což by v jejich myslích posilovalo pocit neustálé pohotovosti a potřebu být vždy připraveni na ochranu socialistické vlasti.
Po branném cvičení se žáci přesouvají do tříd, kde starší žáky čeká výuka psaní na psacím stroji. I když se počítače již pomalu začínají prosazovat, v této alternativní historii zůstávají psací stroje symbolem efektivity a pořádku. Dovednost rychlého a přesného psaní se považuje za základní schopnost, kterou by měl ovládat každý vzdělaný občan.
Výuka ruského jazyka je další důležitou součástí školního dne. Ve světě, kde Sovětský svaz stále zůstává politickým a kulturním vzorem, je znalost ruštiny klíčová. Studenti hltají ruskou literaturu a učí se základní fráze, které by jim umožnily komunikovat s „bratrskými národy“ východního bloku. Tato jazyková výuka by jim nejen otevřela dveře k dalšímu vzdělání, ale také je upevňovala v ideologickém směřování režimu.
Hudební výchova se zaměřuje na revoluční a budovatelské písně, které mají za úkol povzbudit morálku a posílit kolektivní vědomí. Děti se učí písně oslavující úspěchy socialismu a připomínající historické momenty, které formovaly současnost. Každý tón a každé slovo těchto písní má svůj význam a poselství, které se vštěpuje mladým myslím.
O přestávkách se studenti nadšeně účastní příprav nástěnek k narozeninám významných osobností socialismu, jako je například Klement Gottwald. Tvorba těchto nástěnek je nejen kreativním úkolem, ale také příležitostí prohloubit si znalosti o historii a ideologii. Děti se učí používat symboly a obrazy, které zdůrazňují hodnoty, na nichž je jejich svět postaven.
Po školní výuce se studenti vracejí domů, kde si mohou prohlédnout internet, jenž v této alternativní době samozřejmě funguje, ale je přísně kontrolován. Přístup k informacím je omezen a cenzurován, aby se lidé nezaobírali „nepotřebnými“ informacemi, které by mohly narušit jejich zaměření na budování socialistického státu. Internet v této podobě je spíše nástrojem pro distribuci státem schválených zpráv a vzdělávacích materiálů.
Večer pak tráví rodiny společně sledováním televize, kde již několik let vysílají čtyři kanály. Tyto kanály nabízejí program, který začíná v sedm hodin ráno a končí v pozdních deset hodin večer. Obsah je pečlivě vybírán, aby podporoval morální a ideologické hodnoty společnosti. Dokumentární filmy, zpravodajské relace a kulturní pořady tvoří hlavní osu vysílání, které má za úkol nejen informovat, ale také vychovávat.
Tak by mohl vypadat běžný den ve světě, kde by se události listopadu 1989 nikdy neodehrály. Děti by vyrůstaly v prostředí formovaném ideologiemi minulosti, připravovány na život ve společnosti, která klade důraz na kolektivní hodnoty a loajalitu k režimu.
Nebýt revoluce, stále bychom měli v kalendáři uvedenou spoustu významných dní a svátků. Například 7. ledna Státní svátek Kampučské lidové republiky, 17. dubna Den Sboru národní bezpečnosti, 9. září Den horníků, nebo 23. listopadu narozeniny Klementa Gottwalda.
Obchody
Většina obchodů zůstává v sobotu odpoledne a v neděli zavřená, což je v souladu s rytmem života. Lidé vědí, že pokud něco potřebují, musí své nákupy pečlivě plánovat. Tou dobou, kdy obchody otevírají jen na dopoledne, je zručnost při organizaci času cennou vlastností. Klíčová slova v každodenním slovníku je stále „fronta“ a „nedostatek“. Právě v tomto prostředí se vyvinula schopnost improvizace a trpělivosti, připomínající schopnost jedné slavné postavy z románu Viktora Huga, která se dokázala přizpůsobit všem situacím.
Jedním z epicenter kladenského nákupního univerza je stále třeba věhlasný gastronom. Toto místo bylo a je pro Kladenské jakýmsi svatostánkem hojnosti – alespoň v relativním smyslu doby. Pokud máte natolik štěstí, že jste stihli otevření, máte šanci ukořistit například posledních pár kilo kubánských pomerančů. Tyto citrusy jsou symbolem exotiky, téměř jako byste drželi v ruce kousek Karibiku. Nakupující často stojí ve frontách, které se kroutí jako had, a to nejen z nutnosti, ale i z naděje, že se jim podaří získat něco navíc oproti tomu, co je k dispozici v běžných dnech.
Ve městě však stále často narážíte na poloprázdné regály. Pokud byste přišli později, může se lehce stát, že mléko v igelitových sáčcích už není k mání, stejně jako pečivo, které zmizelo z pultu jako ranní rosa pod paprsky slunce. Je to doba, kdy čekání do pondělí je nevyhnutelné a kdy plánování dopředu je nejen hodně velkou výhodou, ale nutností.
Kdyby se 17. listopad 1989 nikdy neodehrál, Kladno by žilo dál ve světě, kde se rytmus měřil nikoliv rychlostí změn, ale stabilitou známého. Lidé by se i nadále přizpůsobovali a hledali způsoby, jak žít nejlépe, jak umějí, ve světě, kde šance na změnu byla stále jen vzdáleným snem.
Jde o rychlý pohled na několik málo aspektů života … pohledů a verzí by mohlo být nespočet a vydalo by možná na knihu. Ale kdo ví, třeba za nedlouho budeme pokračovat … z jiného úhlu pohledu …
Zažili jste dobu před rokem 1989?
-AVIS-
