Pražská železářská společnost začala s hloubením jámy Mayrau v roce 1874 a v říjnu 1877 byla v hloubce 515,2 metru nafárána uhelná sloj o mocnosti devíti metrů. Místo zarážky určil sám vrchní báňský ředitel Pražské železářské společnosti Gottfried Bacher. Jáma byla dohloubena do konečných 525 metrů a pojmenována po JUDr. Kajetánu Mayerovi, svobodném pánu z Mayrau. Jáma se hloubila v tehdy netradičním kruhovém jámovém profilu. Tuto novinku a řadu dalších zlepšovacích návrhů, má na svědomí závodní Dolu Mayrau ing. Jan Karlík. Proslavil se zejména vynálezem tachografu, zařízením schopným zapisovat rychlost těžního stroje. Tento patent se později rozšířil do celého světa a dnes má toto podstatně zmenšené zařízení každý nákladní automobil nebo autobus.
V roce 1884 bylo dokončeno vyhloubení druhé jámy zvané Robert. Výrazná tektonická porucha, která vyhazuje část uhelné sloje o 70 – 100 m, rozděluje dolové pole na pole Mayrau cca 500 m pod povrchem a pole Robert o sto metrů výš. Zcela mimořádnou pozornost si zaslouží dochovaný soubor tří těžních strojů. V roce 1905 byl na jámu Mayrau instalován dvojčinný parní těžní stroj firmy Ringhoffer Smíchov, původně koncipovaný pro parní lodě. Tento stroj je dodnes návštěvníkům předváděn v pohybu a v historii na něm nedošlo k vážné poruše. Pouze v roce 1940 byl stroj přestavěn na pohon stlačeným vzduchem. Dalším zajímavým těžním strojem je MAG Ruston Praha systému Koeppe, také z roku 1905 a nakonec elektrický těžní stroj Škoda z roku 1932.
Důl Mayrau se stal centrálním dolem Pražské železářské společnosti a největších těžeb dosáhl důl v rozmezí let 1905 až 1916, kdy zde pracovalo přes 1300 dělníků a 70 techniků. Za celou existenci dolu zde bylo vytěženo přes 34 milionu tun kvalitního černého uhlí. Geologickou zajímavostí je výskyt přírodního koksu, který vznikl v okolí průniku hlavní kladenské sloje a čedičových pňů Vinařické horky, třetihorní sopky.
