Konec druhé světové války na Kladensku

V těchto dnech si připomínáme významné výročí – konec druhé světové války..  Co vše se v těchto posledních válečných dnech dělo v Kladně a jeho okolí?

 

Z hodin dějepisu, knih a článků máme s osvobozením v květnu 1945 spojené zejména obrazy krutých bojů na barikádách s desítkami mrtvých. Takovéto výjevy se naštěstí městu Kladnu vyhnuly, a i v okolních obcích k větším bojům nedocházelo často. Způsobeno to bylo jednak tím, že hlavní boje probíhaly v Praze, jednak nedostatkem zbraní, který kladenské povstalce trápil zejména na počátku povstání, a jednak ochotou hlavního velitele německé vojenské posádky v Kladně majora Brauna k dodržování křehkého příměří.

Přesto byla skutečnost často velice dramatická a řada takřka neznámých bojovníků z Kladenska zaslouží po letech komunistického mlčení, mlžení a často i perzekuce naší vděčnou vzpomínku. 


Kladno tehdy skýtalo neveselý obraz pracovními silami přeplněného a vyčerpaného průmyslového města vyrábějícího do poslední chvíle pro Němce a s Němci na všech vedoucích místech. Koncem války nabývala na důležitosti zejména funkce německého velitele Vojenského velitelství Kladno majora Brauna a velitele pořádkových sil majora Marwedela. Disponovali údajně až třemi tisíci ozbrojenými muži, navíc se v Kladně nacházela přibližně tisícihlavá německá menšina.

 

Blížící se konec války doprovázely jak přelety amerických leteckých svazů a bombardování (bodový nálet na kladenské vlakové nádraží dne 17. dubna 1945 byl nesrovnatelný s katastrofou, která postihla 22. března Kralupy nad Vltavou, kde bylo z 1 884 domů 117 zcela zničeno, tisícovka poškozena, zahynulo 145 Čechů a mnoho Němců), tak útoky tak zvaných kotlářů na železniční dopravu, které prakticky paralyzovaly veškerý pohyb na zemi (například dne 16. dubna si napadení osobního vlaku vyjíždějícího z Brandýsku směrem na Kladno vyžádalo pět lidských životů, 22. dubna byl v Podlešíně zasažen osobní vlak, zahynulo 23 osob a desítky dalších byly zraněny, o čtyři dny později tamtéž stejný osud čekal přibližně 25 Němců z vojenského transportu), i pády německých a spojeneckých letadel (americký bombardovací letoun B – 17 Flying Fortress: 2. března Kvíc, 19. dubna Sýkořice, americký stíhací letoun P – 51 Mustang: 16. dubna Doksy, 17. dubna Tuchlovice, 18. dubna Lány, německý tryskový stíhací Me 262: 19. dubna Smečno, 24. dubna Řisuty, německý stíhací Fw 190: 14. dubna Řevničov, 6. května Smečno a tak dále.).

Řada odbojových struktur, které na Kladensku po okupaci vznikly, byla činností Gestapa a jejich udavačů za války zničena a rozprášena. Naposledy kladenské Gestapo udeřilo 16. března 1945, kdy zatklo a při výslechu utlouklo Václava Peška, řidiče kladenských pekáren a zároveň člena okresního ilegálního výboru KSČ a spojku na mládežnickou levicovou odbojovou organizaci Předvoj do Prahy. Přestože údajně nic nevyzradil, v následujících dnech zatklo na 150 dalších odbojářů.
Tyto oběti se mísily se zatčenými dobrovolnými hasiči z Kladenska, neboť jejich tajná odbojová schůze, která se sešla dne 9. února 1945 v Unhošti, byla vyzrazena. Zatčení skončili v terezínské Malé pevnosti, kam byli z Kladna odváženi ještě počátkem dubna. Ti šťastnější, kteří se odsud vrátili jen s podlomeným zdravím, umírali pak ještě v květnu a červnu 1945, nakaženi skvrnitým tyfem.

 

Krátery po bombách na poli mezi obcí Rozdělov a vlečkou dolu Max. Archiv Tomáše Roučka

Na rozhraní dubna a května 1945 na scénu vstoupili bojovníci, s nimiž nikdo nepočítal, vojska 1. divize Ruské osvobozenecké armády (ROA) generála Vlasova, které velel S. K. Buňačenko. Mužstvo se rekrutovalo ze zajatých vojáků Rudé armády, kterých se SSSR oficiálně zřekl. Důvody vstupu jednotlivých vojáků do tohoto svazku v rámci německé armády byly různé, nicméně celkově zde v této době převládala jak protistalinistická, tak protihitlerovská nálada.
Vojáci rychle postupovali na vlastní pěst od Děčína a Loun za neustálých drobných střetů s Němci směrem na jih vstříc americkému zajetí. Jedna z jejich pochodových kolon těsně míjela po ose Řevničov – Nové Strašecí – Lány západní okraj Kladna (doloženi jsou ale například i v Třebichovicích a Bělči).
Dopis zaslaný předsedovi ČNR Albertu Pražákovi 2. května uvádí „Do vesnice Řevničov a okolí vtrhli ozbrojení vlasovci a pořádně řádí. Mají ruské tanky, obry, a přepadávají německá auta, skladiště střeliva… Když je lidé upozorňovali, že asi přijede německá policie z Kladna, říkali: Jen ať přijdou, vždyť už na ně čekáme.“

 

Jejich přítomnost a zbraně dodané odboji podpořily vznik povstání v Rakovníku a okolí již 3. května. Toho dne část z nich tábořila v zámeckém parku v Lánech a okolí, kde s Buňačenkem jednal kapitán vládního vojska Rendl, velitel Háchovy zámecké stráže, a výsledky předal přes Kladno pražskému velitelství. Odtud se pak vlasovci vydali k Berounce, odzbrojili berounskou německou posádku a vyrazili na mezitím domluvenou pomoc Praze, a také vstříc své smrti.
Pod dojmem těchto událostí se začalo rozjíždět povstání i na Kladensku. Bouřlivou odezvu vyvolalo 4. května nařízení, aby protektorátní poštovní, četnické a železniční stanice přestaly užívat němčinu jako úředního jazyka.

 

První otevřeně povstaleckou akcí se po osobním prověření příslibu spolupráce ze strany policie a četnictva stalo obsazení hlavní kladenské pošty 4. května po 22. hodině ve složení Kugler, Foukal a Archman. Jak známo, bez spojení totiž není velení. Akce zde proběhla přímo vzorově, neboť ředitel pošty Cincibus byl spolehlivým českým člověkem. Odtud Kugler vydal poslední telefonické příkazy Kožíškovi, Sajnerovi a dalším před počátkem obsazování kladenských dolů a hutí.

Hodinu před půlnocí byla spuštěna zásadní akce – odzbrojení německé závodní stráže (Werkschutzu), střežící jednotlivé průmyslové závody, která se všude setkala s úspěchem. Na obsazení vrátnice v huti Poldi patnáctičlennou skupinou odbojářů vzpomínal po 40 letech Oldřich Obst: „Ustrašený velitel stráže žádal, aby směl zavolat náčelníka německé policie Stöckbauera a vyžádat si dispozice… Odpovídal mi česky, ani jsme nevěděli, že češtinu tak dokonale ovládá.“ Kablo, bývalá Vojtěšská i Poldina huť se tak dostaly takřka bez problémů v noci na 5. května koordinovaným útokem pod nadvládu povstalců. Navenek to na hlavních branách symbolizovaly vyvěšené československé a rudé prapory. Taktéž se stalo i ve všech kladenských dolech, kde horníci vyvěsili prapory na těžní věže.

Na první povstaleckou noc ze 4. na 5. května vzpomínal Gustav Kugler následovně: „Vrátili jsme se do sokolovny a po cestě jsme viděli většinou již strhané německé nápisy, vyvěšeny naše vlajky. Je třeba připomenout, že do této situace vypochodovaly do ulic Kladna ozbrojené čety německé posádky, aby daly najevo ještě svou ozbrojenou údernou sílu. V sokolovně bylo rušno, objevily se první uniformy našich důstojníků a rotmistrů, studenti, skauti. Tito se hlásí do zbraně a o úkoly.“

 

Další vývoj závisel na výsledku jednání povstalců s velitelem kladenské vojenské posádky, majorem Braunem. Hned ráno se k němu na velitelství vydali do budovy průmyslové školy střežené kulomety Gustav Kugler a Josef Foukal.

 

POMĚRNĚ SMÍŘLIVÁ VYHLÁŠKA okresního hejtmana politické správy JUDr. Eduarda Tomáše vytištěná 5. května 1945 a vylepená v Kladně a všech obcích okresu i za jeho hranicemi.

 

První výstřely kladenského povstání padly v Poldině huti. Dopoledne 5. května předsunuté hlídky hlásily: „Nepřátelské jednotky v síle jedné čety ozbrojené automatickými zbraněmi postupují po silnici z Dubí k závodu Poldi v bojové sestavě a střílí.“

 

O chvíli později byl hlas ještě naléhavější: „Šest mužů německé armády prošlo vrátnicí č. II, strhali naše výsostné odznaky a zajišťují závod.“

Povstalci byl v této těžké chvíli požádán dlouholetý generální ředitel Poldiny hutě Dr. Ing. Franz Hummelberger (1883–1967), mezitím internovaný ve své vile, aby zprostředkoval okamžitý zákrok velitele německé posádky v Kladně. Major Braun skutečně za několik minut přijel a vojákům držících samopaly v šachu hrstku obránců dal rozkaz „Abtreten!“ (Odchod!), který se týkal i německých výrostků z Hitlerjugend ubytovaných uvnitř závodu v takzvaném Lehrlingsheim (učňovském domě). Jelikož se tito k opuštění strategicky důležitého objektu nijak neměli, naopak se začali uvnitř opevňovat, bylo rozhodnuto je odtud dostat násilím za pomocí bývalých ruských zajatců, o které se ve svém revíru staral hajný Šnobl ze Lhoty.

Když Němci viděli přibližující se partyzány, odpověděli špatně mířenou střelbou z okna prvního patra. „Přesně mířený granát byl signálem k útoku. První mladé německé tělo příšerně rozbité svezlo se hlavou dolů po stěně budovy.“

Střet byl během chvíle vítězně rozhodnut a kladenští povstalci právě z takovýchto akcí získávali tolik potřebné zbraně. Šnoblovi partyzáni byli druhého dne odesláni na pomoc bojující Unhošti, zajistit vysílač v Jenči.

 

Závažný střet se odehrál v Buštěhradu ohroženém ze strany vrapické posádky SA Feldherrnhalle po poledni 5. května 1945. Podařilo se sice dopoledne odzbrojit německou posádku v místním zámku, ale v poledne sem přijela několikačlenná hlídka z vrapické posádky a ihned dokázala, jak jsou Němci z této dobře vyzbrojené a fanatické jednotky nebezpeční. Při boji na náměstí zastřelila hutníka Jaroslava Šťastného a těžce zranila Jaroslava Kajmana, Františka Růžičku (průstřel plic), Karla Čtveráka (průstřel obličeje) a Karla Hlaváčka.

Stahující se Němci pak byli pronásledováni, načež byl při další přestřelce zraněn jeden Čech a dva němečtí vojáci. Odpoledne se situace ještě více vyostřila, došlo i na granáty a pancéřové pěsti. Tomáš a Václavík tak museli přednést u velitele kladenské německé posádky požadavek na zastavení palby, který major Braun vahou své autority na místě prosadil, a SAmanům nařídil, aby se stáhli do školy v Rozdělově.

 

Největší palebnou sílu povstalcům zajišťovaly obrněné vlaky. Jeden z nich se na počátku povstání nacházel i na poškozeném kladenském hlavním nádraží. Američané rozbili při náletu 17. dubna 1945 železniční svršek tak, že z 23 kolejí jich bylo s velkými obtížemi použitelných jen devět. A tento počet se díky sabotážím a zpomalování obnovovacích prací, organizovaným přímo přednostou stanice Františkem Doskanským, do konce války nijak nezměnil.

Obrněný vlak se skládal ze čtyř pancéřových vozů s rychlopalnými děly, kulomety a 45 vagony se zásobami, bojovým materiálem a k ubytování posádky. Tento protiletecký komplet včetně radiolokátorů, obehnaný kulometnými hnízdy, ostnatým drátem a dalšími obrannými prostředky, stál v prostoru zvaném Máčírna.

 

Obdobný protiletadlový vlakový komplet ze Slaného byl převezen do Roztok, kde se jeho vagony staly součástí povstaleckých obrněných vlaků Orlík a Sokol. Ty ovládaly trať Kralupy nad Vltavou – Praha-Bubny, sloužící jako tepna pro zásobování Prahy. Přístup do Prahy z kladenského směru byl velmi obtížný a dařil se spíše jen jednotlivcům. Své o tom věděla například šedesátičlenná jednotka vládního vojska z Lán doprovázená dalšími dobrovolníky z Kačice. Ta vyjela na pomoc Praze v nákladních autech 6. května ve čtyři hodiny ráno. Musela se zdaleka vyhnout Jenči a Hostivici, které ovládaly silné německé jednotky, a přes Rudnou si cestu klestit v boji o ruzyňské letiště, napadána jak dělostřelbou, tak i tryskovými letouny. Po vyčištění prostoru okolo motolských kasáren se hlásila až 7. května v 10.30 hodin veliteli Štefánikových kasáren na Smíchově.

 

I na Kladensku se hrálo, přestože to bylo komunistickým režimem tajeno, s americkou kartou, na kterou Němci při vyjednávání o kapitulaci rádi slyšeli. Podobně byla vymazána z historie bojů i účast Vlasovců, jejichž 3. pluk ještě 7. května spolu s povstalci dobyl letiště a kasárna v Ruzyni. Bojová zóna zde sahala až k Hostivicím.

O Američanech zapsal do kladenské městské kroniky Zdeněk Vašata (1921 – 1993): „Již 29. dubna, v neděli ráno, sám jsem slyšel, že anglo – americké vojsko blíží se od Plzně k Berounu, a při rychlosti, se kterou tato vojska postupovala, dalo se čekat, že ve dvou dnech dorazí ku Praze a snad také do Kladna.“ Zpráva ovšem předcházela americká vojska o několik dnů, neboť Plzeň osvobodili až 6. května 1945. Kolona několika předsunutých amerických průzkumných obrněných transportérů pak před vydáním zákazu překračovat demarkační linii dorazila až do Berouna, jak telefonoval do Kladna místní velitel major Jan Novák. Její posádky ovšem neměly povolení k dalšímu postupu a musely se stáhnout zpět do Rokycan.

 

Dojednané příměří v Kladně se mezitím stávalo stále křehčím a situace napjatější. A to navzdory bezpodmínečné kapitulaci Německa, podepsané v časných ranních hodinách 7. května v Remeši, podle které měly německé jednotky o půlnoci z 8. na 9. května zastavit veškerou bojovou činnost a setrvat na svých postaveních. Německá oddíly ovšem v rozporu s tímto ujednáním začaly houfně prchat na západ ve snaze vyhnout se sovětskému zajetí.
Ráno 7. května německé jednotky z kasáren znovu obsadily město, odzbrojily povstalecké stráže a zprovoznily zatarasené komunikace. Německý vojenský velitel Kladna major Braun oproti tomu začal projevovat vůli k opuštění Kladna a odpochodování do anglo – amerického zajetí.

 

Odchod vojska z Kladna byl stanoven na poledne 8. května, zdržel se však nakládáním a balením o více než hodinu. Přesto předběhl, stejně jako počátek povstání, vývoj v Praze o několik hodin. Pražský Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil byl podepsán téhož dne až v 16 hod. a odchod Němců měl započít o dvě hodiny později. Předávané ubikace byly „v chaotickém a panickém nepořádku i s prostřeným a někde dokonce nedovařeným obědem.“ V tomto „bordelu“ se navíc povalovaly poslední Německé pozdravy – odjištěné pancéřové pěstě a ruční granáty.

 

Když po 13.hodině 8. května 1945 začaly organizovaně opouštět německé jednotky Kladno, zdálo se, že město a jeho okolí už mají nejhorší chvíle za sebou. Opak byl ovšem pravdou a mnohé obce čekaly nejtěžší okamžiky povstání a mnohdy i celé okupace. A to přestože do konce války zbývaly pouhé hodiny.

 

Pomyslným vrcholem posledních nacistických krutostí na Kladensku se stalo po poledni 8. května zavraždění pěti obyvatel zákolanského dělnického obytného domu zvaného Kolonie oddílem procházejících mladých příslušníků SS z bývalé ruzyňské posádky. Možná po nich z obce někdo vystřelil, možná se jednalo jen o ozvěnu nějaké vzdálené střelby
Ještě nebezpečnější byly silně ozbrojené německé motorizované ústupové kolony. Zapomenout nelze na počínání minimálně jednoho z konvojů, obsazeného jistě některým elitním vojenským svazkem, neboť její boky kryli proti napadení motocyklisté s kulomety a zpočátku i kroužící letadlo. Tvořen byl 42 vozidly, převážně obrněnými auty a autobusy, s po zuby ozbrojenými vojáky. Boj s ním zahájily před 11. hodinou 8. května na Vypichu povstalci z Buštěhradu a Stehelčevsi, ale museli ustoupit.

 

SOVĚTŠTÍ VOJÁCI projíždějí Vinařicemi na americkém nákladním automobilu Studebaker, dodaném v rámci zákona o půjčce a pronájmu do SSSR.

Kolona pak s pochytanými českými živými štíty za stálé střelby rychle projela Brandýskem až ke Pcherám, kde jí zastavila barikáda. Zastřelení jednoho německého vojáka při jejím rozebírání odstartovalo dlouhé desítky minut nacistického běsnění, kdy jednotlivá obrněná vozidla projížděla obcí za plné palby ze všech zbraní.

 

To vše se dělo, když už byla takřka na dohled vojska Rudé armády mající v rámci takzvané Pražské operace obchvatným manévrem z drážďanského směru proniknout do české kotliny, definitivně osvobodit Prahu a obklíčit a zajmout takřka milionovou armádu Mitte (Střed) polního maršála Ferdinanda Schörnera (1892–1973).

 

Předsunuté útvary 4. gardové tankové armády D. D. Leljušenka (63. gardová tanková brigáda plukovníka M. G. Fomičeva) skutečně pronikly směrem od Loun okolo půlnoci na 9. května do Slaného, kde likvidovaly odpor nepřátelských kolon (pravidelná německá posádka Slaného opustila za přestřelek město několik hodin předtím) a vyrazily vstříc Praze. V jednu hodinu ráno tanková čela projela Brandýskem a Stehelčevsí. Po zvolání „Skolko kilometrov v Pragu?“ z prvního tanku se vojáci jen těžko bránili projevům všeobecné radosti místních obyvatel. Všichni doufali, že válka už je definitivně skončena.

 

Odvrácenou stranou vítězství bylo deset mrtvých povstalců a občanů Brandýsku, kteří nepřežili vpád nacistů do obce a následné boje. Mezi nimi i velitel zdejšího povstaleckého oddílu Václav Pouzar, v civilu odborný učitel, umírající po průstřelu dutiny břišní. Na Rovinách také padli sovětští vojáci Vladimír Konovodov a neznámý, který u sebe neměl žádné doklady. Německé ztráty byly mnohem vyšší. Kromě jednotlivců, pohřbených Na Rovinách tam, kde padli, jsou na místním hřbitově dva hromadné hroby s 29 mrtvými.

 

Tankové a další oddíly Rudé armády Kladenskem dne 9. května 1945 jen projížděly na své cestě do Prahy. Některé jednotky se zřejmě odklonily od své hlavní trasy a od Libušína a Motyčína – Hnidous takřka současně přijely v dopoledních hodinách do centra Kladna Huťskou ulicí. Zde se u nynějšího Úřadu práce otočily a směřovaly kolem Středočeské vlastivědné knihovny do Kročehlav, odkud opět nabraly směr na Prahu. První jednotky Rudé armády, podléhající vojenskému veliteli Kladna, jímž se stal gardový plukovník Chmylov, dorazily do Kladna až 11. května k večeru. Plukovník Chmylov po bouřlivém přivítání začal dne 13. května fungovat ve své funkci vydáním prvních příkazů, tištěných formou vyhlášky.

Mezitím se v okolí Kladna odehrávaly doslova hony na stále se potulující Němce (například v lesích u Sv. Jana v Dubí).

 

Konec války ani v Kladně neznamenal automatický návrat bezpečí. O nebezpečnosti situace dlouhé dny a týdny po válce hovoří vyhláška předsedy národního výboru v Rozdělově: „Důrazně varujeme obyvatelstvo, aby nevycházelo do lesa a do polí, hrozí velké nebezpečí. Němečtí zběhové jsou velmi nebezpeční, jakož i naše útvary a partyzánské skupiny, operující v lesích mají rozkazy zasáhnouti proti podezřelým osobám. Výzva tato týká se zvláště pobytu večer a v noci.“ Ještě 29. května 1945 byl přepaden a těžce zraněn potulujícími se Němci u kladenského hřbitova Rus Nikolaj Sečov.

Celkem bylo na území okresu Kladno na 32 místech pohřbeno 120 vojáků Rudé armády, kteří zde zemřeli při pochodech smrti na přelomu února a března 1945 anebo v květnu a dalších poválečných měsících. Konkrétně v samotném Kladně 17 vojáků (dne 17. května zde byl pochován gardový poručík Ivan Sergejevič Poljakov a gardový vojín Alexandr Semenovič Kajdorodov), ve Vrapících šest vojáků a tak dále.

 

U obyvatelstva naštěstí nad násilím a mstou převládla euforie z vítězství a konce druhé světové války, kterou takřka všichni po dlouhé dny slavili s vojáky Rudé armády. Oslavy byly natolik bujaré, že řada lidi zapomněla chodit i do práce. Stížnosti na tento nešvar se objevovaly ještě na počátku června. Sovětští vojáci byli tehdy všeobecně přijímáni jako naši bratři a osvoboditelé, a v této slavnostní atmosféře byly přehlíženy (a následně dlouhé roky přísně tajeny) i leckteré přestupky a trestné činy některých z nich. Například štábní strážmistr Matějka hlásil do Kladna z četnické stanice Hostivice dne 17. května 1945: „Neustále se množí stížnosti z řad obyvatelstva na ruské vojíny, kteří si vypůjčují jízdní kola a motocykly a které nevracejí. Zatím zjištěno sedm případů (tři motorky a čtyři jízdní kola). Dále se stávají případy, že ruští vojíni zastavují občanstvo a trvají na vydání jejich hodinek, které si ponechávají.“

Závažnější bylo, když podporučík Pouzar z Dubí hlásil dne 21. květnu 1945, že „vojíni R. A. požadují téměř denně v nočních hodinách vstup do ubikací v Dubí, kde jsou intervenovány ženy německé národnosti a žádají o jejich vydání. Stráž sice dosud vždy tomu zabránila, ale jelikož jsou přestřelky (zatím se střílí jen do vzduchu) žádá o pomoc nebo o protiopatření.“ Ale ani tyto negativní výjevy nemohly zkalit celkový obraz Rudé armády, navíc podporovaný oficiální politickou linií.

Postupem dnu a týdnů se situace uklidňovala. Následky války byly odstraňovány, průmyslové provozy začaly naplno vyrábět a všude se prosazovala zákonnost znovunastolené Československé republiky. A ta byla z Kladna vyvážena i do postupně získávaného pohraničí. Velitelství Alex po skončení povstání totiž plnilo úlohu prozatímního zemského velitelství pro Čechy, které v polovině května započalo s jeho obsazováním. Oblastnímu velitelství Kladno v čele s generálem Juliusem Fišerou, soustřeďujícímu své síly v prostoru Kladno – Unhošť – Beroun, připadla úloha obsadit prostor od Hrádku nad Nisou až po demarkační linii s americkou armádou (druhá operační oblast východ měla sídlo v Hradci Králové). Při tom se velitelství muselo potýkat jak s německými záškodníky, tak i s počínáním různých divokých revolučních ozbrojených formací.

Vojáci přímo z Kladna sloužili například v Teplicích a v Duchcově. Kladeňák Václav Trnka o zdejší nebezpečné službě vypověděl: „V poválečných Teplicích jsem zažil leccos, i to, že sudetští Němci po válce nastražovali miny. Jeden z našich pyrotechniků při jejich zneškodňování zahynul. Když měl pohřeb, vojáci stříleli čestnou salvu, při návratu do kasáren, když seskakovali z náklaďáku, udeřil jeden z nich pažbou ruského samopalu o zem. Poruchový automat vystřelil a měli jsme další pohřeb. Jindy nás zase při ostraze muničního skladu přepadli werwolfové. To bylo několik měsíců po válce a oni stále nevěřili, že jsou poraženi.“
Vykonány byly ale i další činy, které slouží ke kladenské cti. Vedle pomoci při vybudování nových Lidic byla například Kladnem převzata záštita nad slezskou obcí Velká Polom, takřka zničené během těžkých průlomových bojů v rámci Ostravsko – opavské operace.

Zdroj: kladensky.denik.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

X
X